V osmnácti letech Vám byla diagnostikována Roztroušená skleróza. Jak se u Vás začala projevovat?
Pamatuji si to zcela přesně. Začala jsem cítit, jak mi slábnou nohy. Pamatuji si dokonce jeden kopec, který jsem už nedokázala vyjít. V tu chvíli jsem věděla, že se něco děje a musím k lékaři.
Později jsem zjistila, že se jednalo o první ataku. Jejím vlivem jsem přestala na dva měsíce chodit.
Pak následovalo zhruba pět atak každý rok po dobu deseti let. Při každé atace mi přestalo fungovat něco jiného, někdy to byly ruce, jindy nohy, nedokázala jsem mluvit, neslyšela jsem nebo neviděla.
Ataky sice postupem času pominuly ale následky zůstaly. Nedokážu chodit a mám horší motoriku rukou. Obecně mám levou stranu těla horší.
Jaké byly začátky, když už jste věděla čemu čelíte?
Jsem zdravotní sestřička, onemocnění jsem tedy znala. Smířit se s tím ale nešlo. Obzvlášť s takovým množstvím atak, které můj stav dál a dál zhoršovaly. Začátek byl náročný.
Podpůrná léčba (rehabilitace, pomoc psychologa, atd) nebyla na takové úrovni jako teď. Se všemi starostmi jsem si musela poradit sama.
Co nebo kdo Vám na začátku nejvíce pomohl?
Oporou mi určitě byla moje maminka, pro kterou to bylo velmi náročné a těžké. Stejné onemocnění totiž měla i její maminka, moje babička. Na následky nemoci zemřela v pouhých padesáti letech.
Ze zdravotního hlediska mi pomohl MUDr. Pavel Jedlička, DSc. přednosta Neurologické kliniky v Thomayerově nemocnici a následně MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc. z Všeobecné fakultní nemocnice. Pomohli mi svým přístupem.
Jste velmi aktivní a pomáháte dalším, ať už osobám se stejným onemocněním nebo s jinými. Co pro Vás pomoc dalším znamená?
Dělá mě šťastnou, když můžu někomu pomoct a v rámci svých možností být užitečná. Už před onemocněním jsem to považovala za smysl života.
Mám ráda společnost. Dodává mi energii a když můžu pomoct dalším je to, pro mě, přidana hodnota.
Přesto všechno, co Vás potkalo jste profesionální sportovkyně a reprezentujete ČR v tenisu na vozíku. Jak jste se k němu dostala?
K tenisu jsem se dostala přes kamarádku, která má také roztroušenou sklerózu. Nejprve jsme spolu zkoušely tančit, pak jsme společně zkusily tenis. Dostala jsem do ruky raketu a věděla, že to je, pro mě, to pravé.
Co považujete za Váš největší sportovní úspěch?
Za svůj největší sportovní úspěch považuji 36. místo na světě mezi ženami a 5. místo mezi muži v České republice.
Většinu sportovních výdajů si hradíte sama. Mohou Vám lidé nějak pomoct a třeba i přispět?
Ano, vše si hradím sama. Za každý dar tedy budu ráda. Přispět můžete přes transparentní účet: 3167853113/0800.
Sledovat mě případně můžete na Facebooku, Youtube. Veškeré informace o mě najdete na mém webu.
