Narodil jste se jako zdravý chlapec. V sedmnácti letech se Vám ale stal úraz a zůstal jste na vozíku. Jak se Vám úraz stal?
Od malička mě bavilo lézt na stromy. Na nádraží, kde jsme bydleli, to byl ořešák a dva smrky, na zahradě hrušeň s jabloní, u včel bezinky, duby, buky a borovice. V korunách jsem trávil celé hodiny. Když jsem si v patnácti letech vybíral školu, zvolil jsem si lesnické učiliště v obci Křivoklát – Píska. Tam jsem se učil sázet i kácet stromy, provádět prořezávky, ale také provádět semenaření, což je sběr šišek v korunách vysokých jehličnanů. Šlo mi to. Měl jsem mnohaletou praxi z dětství.
Jak už to ale v životě bývá, člověku se nakonec stane osudnou banální chyba. Jednoho dne, když se mistr nedíval, jsme šli s ostatními učni lézt do nedalekého porostu mladých borovic a houpat se tam z koruny na korunu, dokonce jsme v těch korunách hráli na babu. Nejspíš se mi při jednom z manévrů zlomila větev. Spadl jsem na záda. O kmínek jsem si zlomil krční páteř a poškodil si míchu. Poslední den, kdy jsem chodil, byl 4. prosinec 2001.
Jaké byly začátky?
Vrtulník mě převezl do Fakultní nemocnice Motol, kde sestra rozstříhala montérky z mého těla a oblékla mě do plínky. První dva měsíce jsem na dětském ARO bojoval o život. Byl jsem napojený na dýchací přístroj a měl velmi vysoké teploty. S pomocí Boží, lékařů, rodiny a přátel se můj stav začal pozvolna stabilizovat a zlepšovat. Po dvou měsících jsem začal dýchat sám. Po třech měsících jsem poprvé usedl na mechanický vozík a po pěti měsících v Motole jsem pokračoval v rehabilitaci v Hamzově léčebně Luže – Košumberk a následně v dalších rehabilitačních ústavech. Po dvou letech strávených na rehabilitacích a léčbě proleženiny jsem nastoupil do prvního ročníku Obchodní akademie pro tělesně postižené v Janských Lázních.
Jaké byly začátky uvnitř, v duši, sám nevím. Lidi se občas ptají: „Co jsi cítil, když ti řekli, že už nikdy nebudeš chodit?“, ale takhle to nebylo. Poznávání skutečnosti byl pozvolný proces. Každý den byl nesmírně významný, protože s sebou přinášel mnoho prožitků a změn, bolesti, otlaky, odsávání, ale také radosti – z přežití, ze sebemenšího zlepšení, snížení teploty o desetinu stupně, nebo legraci, když si děláte ze sestřiček srandu, že vás pálí brambor v puse nebo za jejími zády necháváte dávat teploměr do studené vody a pak se smějete, když jsou v šoku. Měl jsem také očekávání, že další den bude lépe. V začátcích jsem čekal, setrvával v tichém boji, plakal i se smál.
Co/kdo Vám pomohl se s vaším handicapem smířit?
Smíření je, alespoň pro mě, nekončící cesta. Jeden den se může člověk cítit být smířen, druhý den prožije zkušenost, která ho vyjeví, že smířený není. Celý život mi sem tam padají věci z ruky, soupeřím s křečemi nebo se setkávám s chvílemi, kdy něco nemůžu. Je to součást mého života na vozíku. Pohybové omezení na sebe poukazuje každý den, celých dvacet dva let, co na vozíku sedím, a vyrovnávat se s ním je můj celoživotní úkol.
Měl jsem rozepsaný děj knihy, které se říká život, úraz mi ji vytrhl z ruky a předložil mi novou, s prázdnými listy. Ptáte-li se mě tedy, co mi nejvíce pomohlo, odpovídám, že to byl nový děj s novým obsahem, noví lidé, nový sport, divadlo, s kterými jsem se seznámil na střední škole pro tělesně postižené. To mi pomohlo. Odklonit svou pozornost od toho, co bylo, a soustředit se na to, co je.
Máte blog Zalitý kaktus, kde píšete o svém životě, myšlenkách a cestách. Jak Vás to napadlo?
Někdy se stalo, že jsem tátovi něco vyprávěl a on se smál a řekl: „Vendo, takhle, jak jsi to řekl, to i napiš.“ Popisovat své příběhy a pocity s nimi spojené, jsem ale začal až o mnoho let později, kdy už táta nežil. Začal jsem na sociálních sítích sdílet s lidmi zkušenosti a příběhy, které jsem si nechtěl nechat pro sebe. Stojí za tím potřeba sdílení a důvěra, že to, co prožívám, vidím, vnímám, může pobavit, potěšit, informovat nebo dojmout i někoho jiného.
Bylo období, kdy jsem psal jeden text denně, a tak se stalo, že jich bylo za chvíli tolik, že vydaly na knížku. Dostaly se do rukou Zdeňkovi Svěrákovi, kterému se zalíbily, takže svým jménem a autoritou podpořil jejich vydání. Tak vznikla knížka Zalitý kaktus (pozn. více o knížce)
Jste velmi aktivní, a i přes své omezení cestujete. Na jakou zemi nejvíce vzpomínáte? Máme naopak nějaký zážitek, který byste nejraději zapomněl?
Od roku 2004 žije moje sestra ve Španělsku, a tak co se týče cestování do zahraničí, navštěvuji především jih Španělska, Andaluzii. Byl jsem v tomto regionu asi patnáctkrát. Andaluzii lze vozíčkářům doporučit, je bezbariérová, krásná, kulturně velmi bohatá, teplá a cenově dostupná. Přímé lety míří z Prahy na příklad do Málagy. Půvabná může být návštěva Córdoby, Sevilly, Cádizu nebo Granady. Není cestovatelský prožitek, na který bych v souvislosti se Španělskem nejraději zapomněl.
Na cestování mám rád vzlet letadla, přijetí vzdálenými obyvateli, poznání, život v ulicích, krásu, kterou rád popisuji, fotím nebo točím, a kontrast, který se nachází mezi mým pohybovým omezením a svobodou, které lze dosáhnout díky elektrickému vozíku. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se sám s elektrickým vozíkem vypravil za sestrou. Vystoupil jsem večer v Seville, celou noc jezdil po městě, ráno nastoupil do prvního bezbariérového vlaku a jel po kolejích, po cestách, ulicích až před její dům. Sám. Pohybové omezení, od hrudi po paty, jako by nebylo.
Organizujete Electric Eccentric. Můžete akci čtenářům přiblížit?
Electric Eccentric je trampování na elektrických vozících, které v České republice s přáteli organizujeme od roku 2016. Na elektrických vozících jezdíme z kempu do kempu a spíme ve stanech. S sebou máme doprovodné osoby a pomocníky, kteří nás doprovází na kolech a pomáhají nám.
Za osm let našich výprav jsme navštívili Jižní Moravu, Třeboňsko, Valašsko, Podyjí, Západní Čechy, Vysočinu. Po krásných a tichých českých krajích, které nabízejí mnoho sjízdných cyklostezek, jsme najezdili přes tisíc kilometrů. Našich výprav se zúčastnilo přes třicet vozíčkářů a více než sto pomocníků. Naším cílem je dělat z ležáků jezdce, vyzdvihovat význam a možnosti elektrického vozíku, jaké může mít pro lidi s největším pohybovým omezením.
Mohou čtenáři Vás nebo akci nějak podpořit?
A mohu podpořit nějak já vás? Každý se snažíme v životě dělat, co nás těší. Pokud taková činnost těší i životy jiných, stojí za podporu. Je jedno, zda je to kriket, grafitty, rybaření, divadlo, dechovka, jakýkoli sport nebo naše cestování.
Pokud vás zaujalo trampování na elektrických vozících Electric Eccentric, podívejte se na naše stránky a napište nám. Budeme rádi za jakýkoli projev oboustranné přízně.
